RETROHRANÍ

Když jsem poprvé listovala knihou Retrohraní, měla jsem pocit, že jsem se vrátila zpátky v čase. Zpátky do svého dětství, na sídliště, kde jsem vyrůstala bez mobilů a počítačů, zato se spoustou kamarádů a her. Zvoní zvonek:  „Dobrý den, paní Zimová, půjde Lucka ven?“ A někdy ani tohle nebylo třeba, abychom trávili čas venku. Prostě jsme šli před školu nebo na hřiště a tam vždycky někdo byl, aniž bychom se předem domlouvali pomocí telefonů. Ale dnes zejí hřiště prázdnotou, a když už na nich děti jsou, neumí si spolu hrát.

Než mi knížka přišla domů, myslela jsem si, že si spoustu her pamatuju, ale už jen pohled na obsah mě přesvědčila o opaku. Obsah je rozdělen do těchto oblastí: céčka, příběh skákací gumy, panák není jen jeden, cvrnkání s důlkem i bez, balon/mičuda/meruna, jeden provázek, samý obrázek, abeceda se švihadlem, hry s babičkou a dědečkem (drápky, vrchcáby), pelmel her bez pomůcek, krvavé koleno a další klasické honičky, městečko Palermo, rozpočítadla a říkačky, tleskačky. Líbí se mi, že autorka myslela i na to, že některé hry se dnes dají hrát obtížně a tak své návody přizpůsobila dnešní době. Stejně tak myslela i na to, že některé hry je lepší vidět než o nich číst a tak natočila přes 100 videí, které si můžete přehrát pomocí QR kódu na konci knihy.

Sada retroher vás vrátí o pár let zpět.

Já jsem se většinu dětských her naučila od rodičů nebo kamarádů, v družině, při tělocviku a na skautském kroužku, do kterého jsem chodila. Jenže dnešní děti už moc do skauta nechodí, tábory nabraly úplně jiný směr a děti tráví víc času za obrazovkou než venku. Byla by však velká škoda, kdyby se tyto hry nepředávaly dál z generace na generaci. Proto jsem si dala za úkol, že děti postupně všechny tyto hry naučím, aby se naučily spolupracovat, prohrávat i vyhrávat, aby věděly, jak zahnat nudu, aby pochopily, co je to fair-play a aby uměly se svými kamarády kvalitně trávit volný čas. Vy víte, že jsem milovnice vzdělávacích hraček, ale volná hra je v životě dítěte také nesmírně důležitá. Je to hra pro radost, bezúčelná, jejímž smyslem je se pobavit. Uvidíte, že tyto hry vytrhnou z běžné každodennosti i vás a že se u nich s dětmi hodně nasmějete. U jednotlivých her najdete vždy údaj, o čase, který ke hře potřebujete, pro jaký věk je vhodná, zda se dá hrát venku nebo uvnitř, pro kolik hráčů je určena a co rozvíjí. Nechybí ani historický vhled nebo ukázka toho, jak se daná hra hraje ve světě.

Tábory, skautské oddíly, modřiny z celodenního létání venku – budou to naše děti taky znát?

A teď bych vás chtěla navnadit k četbě této knížky tím, že vám napíšu, které z her milujeme aktuálně u nás doma (Samíkovi – v květnu 4 roky, Sárinka – na konci června 2 roky). Vezmu to postupně podle věku, některé hry totiž můžete hrát i s miminky a mohou s nimi růst. Řeč je o říkankách, rozpočítadlech a tleskačkách, které mají velký význam pro rozvoj řeči. Pokud se v budoucnu chcete vyhnout návštěvám logopeda, zpívejte si, hrajte si a a povídejte si – prostě komunikujte. Jak se v knize píše, dnešní děti mají mnohem méně sociálních interakcí, než jsme měli kdysi my (na děti mluví televize a počítač, ne skuteční lidé) – a nejen že dnešní děti méně mluví, ony se i mnohem méně hýbou (v tomto ohledu mě velice zasáhl rozhovor s psycholožkou, který v knize najdete). U říkaček si děti nenásilně procvičují výslovnost, paměť, rytmizaci řeči i správné dýchání. Já jsem na obě děti mluvila už od narození, komentovala jsem, co dělám, co bude následovat a když nebyly ve své kůži, zpívala jsem jim nebo říkala básničky – miminka mají z bříška (kde poslouchaly tlukot maminčina srdce) rády rytmičnost a proto je písničky i básničky uklidňují. Já jsem si jich hodně pamatovala a spoustu jsem se jich naučila tím, že jsem je dětem dokola předčítala – podle mě je skvělé, když má maminka v zásobě arzenál říkaček, které může ve vhodné situaci použít. Já teď docela často používám i rozpočítadla, protože jsou u nás stále častější rozepře o to, kdo první… dostane dobrotu, udělá bublinu apod., takže jsem moc ráda, že jsem v knížce objevila ty, na která jsem dávno zapomněla (šly tři opice, plave mýdlo po Vltavě a další). A že neznáte tleskačky? Určitě ano, první tleskačkou, kterou zvládají i miminka je paci, paci, později pak hlava, ramena, kolena, palce a vsadím se, že ze svého dětství si pamatujete třeba Ribanna jede na koni nebo Un bai vari vari vasinbo.

Asi se budu muset naučit samopřebírání než mi ty děti dorostou.

Takové kutululu jsme se Samíkem dělali, i když ještě ležel jen na bříšku a byla to jedna z prvních „her“ kterou jsme mohli hrát všichni 3 společně i se Sárinkou. Míčové hry se nikdy neomrzí a já se teď snažím naučit Samíka klasickou školku s míčem a podle autorčiny rady využíváme domácí varinatu, kdy se míč neháže o stěnu, ale do vzduchu. A nemůžu se dočkat, až jednou budu sledovat, jak s ostatními dětmi hraje třeba polívka se vaří nebo klasickou vybiku.

Míč by neměl chybět v žádné domácnosti.

Myslím, že každý rodič, ocení hry bez pomůcek, ke kterým nepotřebujete nic víc než dobrého spoluhráče. Z těchto her obě děti milují:

  • kolo, kolo mlýnský – už ho tancují sami spolu a já se u toho vždy dojímám
  • cukr, káva, limonáda – jen nemůžu být moc přísná, protože ty dva prostě úplný štronzo nezvládnou 😀
  • rybičky, rybičky, rybáři jedou – to je tělocvik hlavně pro mě
  • samá voda a schovka – to jsou velice praktické hry, protože při nich můžete uklízet (stačí mít důmyslné schovky a počítat veeelmi pomalu :D)

Samík má rád i tichou poštu, čáp ztratil čepičku a před každou započatou hrou musí proběhnout kámen, nůžky, papír o to, kdo začne. Když se na hřišti sejde dětí víc, hrají Honzo, vstávej, mlsnou kozu, vadí – nevadí, na babu, myšičko myš, slepou bábu, na peška a mnoho dalších (všechny návody na hry i ty pro starší děti, o kterých tu nepíšu, najdete právě v knížce Retrohraní).

Panáka skáčeme nejraději venku, ale lze ho převést i do domácích podmínek: buď si ho namalujte na zem (zkoušela jsem voskovky, ale problém je, že skákáním panák „mizí“) nebo použijte pěnové puzzle jako my.

Skákání panáka v domácích podmínkách.

Víte, že i s kuličkami se dá cvrnkat doma? Buď si důlek můžete namalovat na zem nebo cvrnkat do skleničky (když kulička cvrkne o sklo jako by spadla do důlku). S kuličkami navíc nemusíte jen cvrnkat, ale dají se použít i na zvukostrom, případně je můžete poschovávat po pokoji a děti budou mít za úkol je hledat nebo je můžete zahrabat do misky s rýží a oni je jako správní lovci budou muset vylovit. A autorka nabízí i mnoho dalších her: děti mohou sbírat kuličky ze země pomocí prstů u nohou, skládat  barevné řady dle předlohy nebo je můžou jednoduše třídit podle barev.

Pamatujete na kuličku z knížky Honzíkova cesta? Byl to malý poklad.

My jsme ke knížce dostali ještě krásnou krabici plnou retroher a když jsem tam viděla skákací gumu, neodolala jsem, vytáhla jsem dvě židle a šla si osvěžit paměť (se ségrou jsme byly jen dvě, takže židle to jistily, když jsme skákaly doma). Sárince se moje poskakování líbilo a tak dělala „á hop“ se mnou a moc jsme se u toho nasmály. V knížce je takové množství způsobů, jak se dá přes gumu skákat, že už se těším až Sárinka povyroste a budeme skákat jako profesionálky. V krabici s hrami byly i provázky k přebírání, tak teď musím přemluvit Mílu, aby se to naučil, protože to jsem taky milovala a přijde mi to i jako skvělá hra pro děti např. při čekání u lékaře nebo na poště, protože provázek je skladný a je to tichá hra. Co Mílu učit nemusím a co teď spolu hrajeme, jsou karty (kdo taky miluje autobus?) a kostky, které jsem jako dítě hrávala s rodiči na chalupě. Prostě nostalgie.

Sárinku bavilo skákání už teď, tak se těším až povyroste.

A co vy a retrohry? Která byla ta vaše oblíbená? Napište mi do komentáře, ráda zavzpomínám s vámi.